Asertivita: jak říkat ne a hájit se bez agrese

Asertivita znamená umět říct vlastní názor a hájit vlastní hranice, aniž byste druhého napadali, nebo se naopak nechali přejet. V článku najdete, čím se asertivita liší od pasivity a agresivity, jaké konkrétní techniky se dají použít v praxi a hotové modelové věty pro časté situace v práci – odmítnutí úkolu navíc, reakci na kritiku od šéfa nebo situaci, kdy kolega bere zásluhy za vaši práci.

Co je asertivita a čím se liší od pasivity a agresivity

Asertivita je schopnost otevřeně vyjádřit vlastní názor, potřebu nebo nesouhlas, aniž byste útočili na druhého nebo se naopak vzdávali vlastního postoje. Dá se to nejlíp pochopit ve srovnání se dvěma krajnostmi:

• Pasivita: podřídíte se, i když s tím nesouhlasíte, protože se bojíte konfliktu nebo odmítnutí. Krátkodobě je klid, dlouhodobě narůstá frustrace a pocit, že vás nikdo nebere v úvahu.
• Agresivita: prosadíte se na úkor druhého, případně ho i napadnete nebo zesměšníte. Krátkodobě máte navrch, dlouhodobě si to ničí vztahy a důvěru.
• Asertivita: řeknete otevřeně, co si myslíte a co potřebujete, ale zároveň necháváte prostor druhé straně, aby řekla to svoje. Nejde o kompromis za každou cenu, ale o rovnocenný dialog.

Asertivita neznamená mít vždy pravdu ani prosadit si vždy svoje – znamená umět svůj postoj jasně vyjádřit a nést za něj odpovědnost. Úzce souvisí i s sebevědomím: čím jistěji se v sobě cítíte, tím snáz se vám vlastní hranice hájí.

Někteří lidé si asertivitu pletou s tvrdostí nebo neochotou ustoupit. Ve skutečnosti jde spíš o rovnováhu – asertivní člověk je schopný i ustoupit, pokud to dává smysl, ale dělá to jako vědomé rozhodnutí, ne z obavy z konfliktu.

Asertivní práva, o která se můžete opřít

Asertivní přístup často stojí na několika základních právech, která si dovolíte přiznat sami sobě:

• Právo říct ne, aniž byste se museli omlouvat nebo obhajovat do detailu.
• Právo změnit názor.
• Právo udělat chybu a nést za ni odpovědnost, ne se za ni ponižovat.
• Právo požádat o to, co potřebujete, i s vědomím, že druhá strana může odmítnout.
• Právo nemít na všechno hotovou odpověď hned.

Tahle práva nejsou omluvenka pro sobectví – platí stejně i pro druhé lidi. Asertivita počítá s tím, že stejná práva má i ten, s kým mluvíte.

Přiznat si tahle práva bývá pro řadu lidí těžší, než se zdá, hlavně pokud vyrostli v prostředí, kde se vlastní potřeby stavěly až na poslední místo. Pomáhá si je připomínat konkrétně v situaci, kdy váháte – tedy zeptat se sami sebe, jaké právo z tohohle seznamu se vás v danou chvíli týká.

Konkrétní techniky, které se dají hned použít

Obehraná gramofonová deska

Klidně opakujete svůj požadavek nebo odmítnutí stejnými nebo podobnými slovy, aniž byste se nechali vtáhnout do vedlejší diskuze nebo výmluv. Například: „Tenhle úkol dnes nestihnu.“ – „Ale je to urgentní.“ – „Chápu, že je to urgentní, i tak ho dnes nestihnu.“

Otevřené dveře

Souhlasíte s částí kritiky, která je pravdivá nebo možná, aniž byste se museli bránit celé. „Možná máte pravdu, že jsem mohl začít dřív. Zároveň jsem měl rozdělané další dva úkoly s vyšší prioritou.“

Sebeotevření

Otevřeně sdělíte vlastní pocit nebo situaci, místo abyste ji skrývali nebo se za ni omlouvali. „Teď se necítím připravený k tomu se vyjádřit, potřebuji čas to promyslet.“

Přijatelný kompromis

Nabídnete řešení, které je přijatelné pro obě strany, aniž byste museli ustoupit ve všem. „Celý úkol dnes nezvládnu, ale první část vám mohu poslat do odpoledne.“

Asertivita se dá naučit i v případě, že jste odjakživa spíš ustupující typ – funguje podobně jako jiná dovednost. Pomáhá začít v méně náročných situacích, třeba drobné žádosti nebo malém odmítnutí, a teprve postupně přidávat náročnější situace, jak roste jistota v tom, co jste si předtím vyzkoušeli.

Já-výroky místo obviňování

Rozdíl mezi „vy nikdy neposloucháte, co říkám“ a „mám pocit, že se moje připomínky na poradě ztrácejí“ je zásadní. První věta útočí a vyvolává obranu, druhá popisuje váš pocit a otevírá prostor pro řešení. Já-výrok obvykle stojí na třech částech: co konkrétně se stalo, jaký to ve vás vyvolalo pocit, a co byste potřebovali místo toho. Tahle struktura funguje v pracovních i osobních vztazích stejně dobře.

Cvičit já-výroky se vyplatí i v méně vypjatých situacích, ne jen v konfliktu – čím víc je používáte běžně, tím přirozeněji vám půjdou i ve chvíli, kdy jde skutečně do tuhého.

Modelové věty do práce

Odmítnutí úkolu navíc

„Rozumím, že je to potřeba udělat. Aktuálně mám rozdělané [konkrétní úkoly] s termínem [datum]. Pokud má tenhle úkol vyšší prioritu, potřeboval bych vědět, co mám odložit.“

Reakce na kritiku od šéfa

„Děkuji za zpětnou vazbu. Rozumím, co konkrétně bych měl udělat jinak. Můžu se zeptat, jak by mělo výsledné řešení vypadat, abych to příště trefil líp?“

Kolega si přisvojuje vaše zásluhy

„Všiml jsem si, že jsi na poradě prezentoval řešení, které jsme spolu vymysleli. Příště bych ocenil, kdybychom to uvedli jako společnou práci.“

Všechny věty fungují na stejném principu – popisují konkrétní situaci, vyjadřují potřebu a nechávají prostor pro reakci druhé strany, aniž by obviňovaly nebo se omlouvaly za samotný fakt, že něco potřebujete.

Nastavování hranic a rozpoznání manipulace

Hranice si nastavujete tím, že jasně a včas řeknete, co je pro vás přijatelné a co ne – ideálně dřív, než situace přeroste v konflikt. Pomáhá to udělat jednou větou, bez dlouhého zdůvodňování: dlouhé vysvětlování často působí jako omluva, a to oslabuje samotný požadavek.

Manipulaci poznáte podle typických znaků: druhá strana vyvolává pocit viny za to, že máte vlastní potřebu, zlehčuje váš pocit („to přeháníš“), nebo mění téma, kdykoli se ho snažíte držet. Na manipulativní jednání funguje dobře technika obehrané desky – klidně opakujete svůj požadavek, aniž byste se nechali vtáhnout do vedlejší diskuze. Asertivita se v komunikaci s druhými dobře doplňuje s obecnějšími komunikačními dovednostmi, které pomáhají srozumitelně formulovat i složitější sdělení. Nácvik asertivity je dobré místo, kde s obecnějším osobním rozvojem začít, protože výsledky jsou vidět rychle a v konkrétních situacích. Pokud vás zajímá, proč vám některé hranice dělají větší problém než jiné, může pomoct i hlubší sebepoznání.

Hranice, které jednou nastavíte, je dobré i důsledně dodržovat – pokud je při první námitce hned vzdáte, druhá strana se naučí, že stačí trochu zatlačit. Nejde o tvrdohlavost, jde o konzistenci, díky které vás lidé postupně berou vážně.

Štítek: Návody a vzory