Síla komunikace
Prostředek, kterým se dorozumíváme mezi lidmi a s lidmi, se nazývá komunikace, vychází z latinského slova komuniké. Komunikaci rozdělujeme na verbální a neverbální.
Verbální komunikace je založena na slovech, komunikujeme našimi ústy, sdělujeme si názory, povídáme si, posloucháme a nasloucháme při ní, verbální komunikací se zapojujeme do sociálního života. Komunikovat můžeme různým jazykem, mám na mysli například mateřský jazyk, dialekt nebo individuální jazyk skupin, čímž chápeme jakýsi slang, kterému rozumí určitá skupina lidí. Umění komunikovat je velký dar, existuje jakési jazykové prostředí, kterému je nutné se při komunikaci přizpůsobovat.
Co či kdo tvoří komunikaci
Lidé – je důležité rozlišovat, s kým jednáme, zda s ředitelem významné společnosti nebo zda mluvíme s naším podřízeným. Pokud si ale myslíte, že s podřízeným máte jednat na nižší úrovni, pletete se. Úroveň toho, jak komunikujete, ukazujete, kým jste. Druhým prvkem jazykového prostředí jsou úmysly – proč komunikujeme, co chceme sdělit. Je to příjemná nebo nepříjemná zpráva? Tomu přizpůsobujeme například tón řeči. Třetí prvek se týká situací – je důležité rozpoznávat, v jaké situaci budeme komunikovat, zda na pohřbu, na svatbě či na narozeninách.
Jazykový styl, který navazuje na první prvek, vyjadřuje osobní charakteristický styl každého mluvčího. Mluvčí projevuje jazykovou kulturu, tj. šíře slovní zásoby, pohotovosti a vhodnosti vybírání těch správných slov. Jazykový styl i jeho kultura jsou ovlivněny předchozími zkušenostmi mluvčího.
Hledáte-li informace o verbální komunikaci, setkáte se s pojmem „Paralingvistika“. Tento pojem mluví o všem, co doplňuje, dotváří význam slov. Paralingvistikou dáváme najevo naši náladu, postoj k probíranému tématu… Jednotlivé aspekty týkající se paralingvistiky jsou například hlasitost, výška tónu, rychlost řeči, kvalita řeči, barva hlasu, emoce.
Neverbální komunikace je popisována jako komunikace beze slov. Je nepřetržitá. Neverbálně komunikujeme jak na vědomé, tak na nevědomé úrovni. Velmi často naprosto postačí ke sdělení, verbální komunikace není třeba. Neverbální komunikace doplňuje komunikaci verbální, a byť se to možná nezdá, je mnohem důležitější, protože posluchači mnohem více věří projevu neverbálnímu, než verbálnímu. Mažete-li někomu med kolem pusy a tváříte se přitom nepříjemně a ironicky, málokdo vám sliby uvěří.
Jak už bylo řečeno neverbálně komunikovat lze vědomě a nevědomě. Nyní si vysvětlíme rozdíl mezi těmito dvěma pojmy. Vědomá neverbální komunikace je ta, kterou můžeme ovlivňovat a děláme ji záměrně. Do vědomé neverbální komunikace řadíme například oční kontakt – zacílení a délka pohledu, ovlivňujeme také haptiku neboli dotyky, chronemiku – využívání a strukturování času ve vztahy k jednotlivým lidem, nakonec ovlivňujeme oblečení, doplňky, zkrátka celkový image.
Pak ale existují oblasti, které ovlivnit nemůžeme a které nejvíce prozrazují o našem rozpoložení. Jsou jimi fyziologické změny, změna tepu a dýchání, což prozrazuje naši nervozitu.
Při neverbální komunikaci sledujte převážně oči mluvčího. Oči jsou nejlepším ukazatelem toho, co si lidé o situaci myslí. Například jsou-li z něčeho velmi překvapení, valí oči nebo jimi koulí. Jestliže s vámi něco myslí neupřímně, nejsou schopní navazovat s vámi dlouhodobý oční kontakt, vyhýbají se mu. Ústa nejsou při neverbální komunikaci až tak důležitá. Stává se vám přeci, že věnujete úsměv největšímu nepříteli, ne? Pohyby ústy jsou mnohem snáze ovlivnitelné, než komunikace očima.
